Je to tady, je to tady, je to tady! To mi jede v hlavě, když si jdu naivně kolem desáté večer lehnout s tím, že se před cestou na letiště prospím. Jo, kdybych vedle sebe neměla ten natěšený raneček (čtěte přítele), co se furt vrtěl a odmítal usnout, tak by to i klaplo.
No zhruba kolem 1 ráno nás vyzvedává taxík a frčíme na letiště. Ve dvě už stojíme ve frontě na odbavení kufrů, s malým Aperolem v lahvičce. Už víme, že se bojím létání, takže to nikoho nepřekvapí, to že mě to málem zabilo, už možná jo, ale fuj, pít rozespalá ve 2 ráno je velice inteligentní a tělo mi to dalo jasně najevo, ale zase mi ta malá lahvička stačila až do odletu. Na letišti taková klasika, jdeme na kontrolu, jdu rámem a samozřejmě, se rozsvítí. Test na bomby, už jsem se bála, že bych jednou někam odletěla a byla tohohle zážitku ušetřena. Nevadí, opět usoudili, že nejsem terorista jen mám blbej výraz a šlo se dál, letadlo letělo krásně na čas. Odlet ve 4 ráno, vítr v zádech, kolem půl 7 si už klesáme na přistávací dráhu. To, že je to dráha jedna z nejkratších v Evropě, jsem se bohužel nebo možná Bohu dík dozvěděla až v letadle. Přistání trochu kopalo, ale letadlo dopadlo na zem, zastaví, pustí nás ven a, je to tady, už dostávám facku ranního tepla a mořského smrádku, tak já tomu říkám. Jsem doma. Dovolená, svoboda, láska mého života (promiň příteli), ahoj, moje milované Řecko! Bereme kufry, opět doletěli s námi, ale, tentokrát se stal menší zádrhel. Chlap měl starší látkový kufr, do kterého se nějak záhadně udělala díra a z kufru mu zmizeli, Heets do Iqos, měl to v látkovém pytlíku i s nabíječkou Iqosku, náplně zmizeli, ale co bylo hezký, že nabíječku mu nechali. Takže ve finále jsme se tomu zasmáli a kolem Heets se pak ještě točilo pár příběhů. Nevadí, nasedáme do autobusu a jedeme na hotel. Miluji cesty autobusem na hotel, baví mě první okoukávání ostrova, kochání krajinou a okukování hotelů ostatních plus nervozita, jestli tam kam míříme my, bude dobře. Z autobusu nás vykopli až jako poslední, vybrali jsme hotel na konci světa nebo mi to tak aspoň přišlo, ale, bylo tam víc než dobře. Bydleli jsme v hotelu Angela Beach. Hotel vybíral chlap, hodnocení to nemělo úplně skvělý, ale absolutně nechápu proč, my byli naprosto nadšený. Do hotelu jsme dorazili kolem půl 11, proběhl klasický check in, s tím, že pokoj budeme mít od 2, ale ať se přijdeme zeptat už v jednu a do té doby nám už jede all inclusive, takže snack bar i normální bar. O zábavu postaráno. A teď k hotelu, protože tenhle za popis určitě stojí. Jen pro info, takový byl hotel, před těmi třemi roky, co jsme tam byli my, četla sem, že se rozšířil o pár budov, a i dva bazény pro děti, takže o důvod víc mu dát šanci. V té době, co jsme tam byli měl hotel kromě hlavní budovy s recepcí, která byla nejstarší už na pohled, několik dalších budov, vypadali jako malé bytovky, rozestoupené po areálu, který byl opravdu veliký. Největší hotel, v jakém sem zatím byla, každý pokoj měl svůj prostorný balkón, kromě stolů s křesílky věšák na mokré věci, aleluja, protože světe div se, není to samozřejmost. Pokoje dole v přízemí obývali rodiny a měli terasy. V rezortu (v klidu to tak můžu nazvat), byli dvě restaurace, obě s možností sezení uvnitř i venku u bazénu, jedna u hlavní budovy, druhá akorát uprostřed dalších budov, tři bazény, malý market, kde jste sehnali téměř vše, co jste potřebovali, koutek pro děti (včetně hlídání), svou pláž s lehátky a slunečníky zdarma, čtyři bary, u každého bazénu jeden + poslední na střese budovy, kde jsme byli my, ale žádný velký hluk se nekonal nebojte a paradoxně, v tomhle jediném jsme nebyli, místnost se hrami. Jestli tam měli posilovnu se mě neptejte, to nehledám, takže netuším. Co se týká personálu, neuvěřitelně milý, většinou muži, vždycky s úsměvem, jak jinak taky v Řecku a to, co tam celý týden všichni předváděli? to vám ještě popíšu později. Většina obsluhy byli Řekové, za celou dobu sem mezi nimi viděla snad jen 2-3 cizince. Celý areál udržovaný, cesty v pořádku, všude palmy, odpočinkových míst dostatek, venkovní sprchy u bazénů a toalety jistotou, místo na parkování a k tomu všemu boží klid, protože v blízkém okolí není žádný jiný hotel. Možná to zní, že tam chcípl pes a v okolí to tak možná i je, ale ono fakt stačí být na tom hotelu, každý večer hudba, bary otevřené do noci, 2x týdně živá hudba a jednou řecký večer. Kdyby jste přeci jen chtěli zavítat do většího víru, hotel má svůj autobus, který vás každé dvě hodiny odveze a i přiveze do letoviska Roda, pár minut jízdy od hotelu, o víkendu to jezdilo méně často, asi 3x myslím, ale pěšky jsme tam byli za dvacet minut. Určitě platí, že pokud byste chtěli zvolit typickou válendu na dovolené, tenhle hotel k tomu má vše potřebné.
Potom, co jsme se neplánovaně po bezesné noci trochu prdli po pár pivech při prohlídce areálu, jsme se šli najíst na snack bar, který byl otevřený i přes obědy, což mě docela překvapilo, každý den tam tedy byla kromě oběda možnost si tu dát buď gyros nebo pizzu. Mezi obědem a večeří tu zase dávali buď zmrzlinu nebo nějaký moučník. No nestěžovali jsme si. A co by to bylo za prozkoumávání, kdybychom nešli zkusit pláž. Takhle, od pláže přímo u hotelu moc velké zázraky nečekejte, je písečná a jsou tu často vlny, takže jak se víří písek, voda nevypadá úplně čistě, při přílivu občas řasy, ale jdete dál od břehu, je čisto a pro děti a nás co se bojí hluboké vody ideální, protože jdete, jdete a máte vodu po kolena. Kolem hotelu jsou ještě dvě pláže, jedna čelem k moři nalevo, kam ale musíte přeskákat po kamenech, my to zkusili a v půlce se na to vyprdli, ale kdybychom nebyli líný, vypadala moc hezky a jen pár lidí na ní. Další byla doprava, šlo se k ní krátkou procházkou, vypadalo to tam dost podobně jako u hotelu, ale nezoufejte. Kousek od hotelu je jak letovisko Roda, tak taky Acharavi, kde bylo už z autobusu vidět, že tam je to moře opravdu překrásné, dlouhá nekonečná pláž a kdybych měla volit, jedu radši do Arachavi než Rody, kam už dneska prý taky jede hotelový autobus, jak sem četla na Googlu. No absenci dechberoucí pláže sem čekala, takže mě to nijak nerozhodilo, chlap byl nadšený naprosto i z této a já věděla, že mu krásu řeckého moře teprve ukážu. Zase ale nechci abyste si mysleli, že ta pláž byla hrozná to vůbec ne, koukněte do fotek. Konečně jsme dostali pokoj a šli jsme se ubytovat. Pokoj na pohodu, velká koupelna, se sprchou, pokoj v pohodě, čisto, místa dost, lednice na pokoji, klimatizace fungovala, jediný co, nesvítilo světlo na chodbě, což po nahlášení na recepci bylo během hodiny opraveno. Náš balkón měl výhled na jeden z bazénů, kam jsme se chodili koupat nejčastěji, a i s částečným výhledem na moře, paráda. Po odpoledním šlofíku, krátkém ale byl třeba, jsme se šli vykoupat do moře a následně do bazénu před naší budovou. Tenhle bazén byl ze všech nejhlubší, tudíž téměř bez dětí, taky nejstudenější, což při kávičkovém moři a teplotách 35 stupňů rozhodně nevadilo. Po večeři, mimochodem výborná, velký výběr jídel a na ty jejich pečený brambory sem myslela celé ty roky, jsme se šli projít po okolí, našli krámek, kde měli Mythose (taky jsme nakoupili vody nebojte) a šli se podívat ještě do našeho hotelového obchůdku. Proč? Protože mého siláka, co říkal, že stejně chtěl přestat úplně kouřit, začala dohánět panika při vědomí, že má kuřivo, jak tomu říká, jen na den max dva. Ani v jednom krámku Heets neměli. První výlet na světě, zítra se vydáme do Rody do trafiky. Večer jsme strávili na našem balkónu a kochali se výhledem, co nám chybělo? Absolutně nic.
Druhý den ráno jsme měli po snídani, miluji hotelové snídaně, schůzku s delegátkou. Paní milá a my, jelikož jsme si tentokrát neměli v plánu půjčit auto, jsme se zapsali na dva výlety, Okruh po Korfu a lodní výlet na Antipaxos a Paxos. Po schůzce jsme se šli podívat, jak nám to od hotelu jede do Rody, jelikož byla neděle, nebylo to tak časté a mě napadlo, co jít pěšky, aspoň to cestou prozkoumáme? Proběhlo odsouhlasení, ale, až po večeři, v tom vedru jsme byli rádi, že jsme se dobelhali do moře, na oběd, do moře, do bazénu a na večeři. A nastal čas výletu Koukneme na Google mapy, cesta na pohodu, po cestě a silnici, tak jsme se šli. Asi po pěti minutách nám přestal fungovat signál, zato se k nám přidal velký toulavý pes. Nevadí, cestu si pamatujeme. Jdeme a jdeme, jdeme a jdeme a pořád jdeme. A začalo se stmívat, signál furt nic. Po cestě jen pár většinou prázdných vilek, ale pejsek šel s námi furt. Nakonec jsme do města došli, jestli to byla Roda? Dost pravděpodobně, ale určitě jiný okraj, než kam jsme se vydali do trafiky. Po chvilce váhání jsme se rozhodli to radši otočit zpátky k hotelu. Aspoň jsme si to mysleli teda, no, po nějaké době bloumání jsem po logické úvaze, že je hotel u moře, zavelela, že se jde přímou cestou k němu, po nějaké staré silnici přes pole. Tma jak v pytli a nikde nic, žádný barák, žádný světlo logicky jen naše na telefonech. Už na mě padala trochu panika, snad nejsme tak blbí, abychom se ztratili v Řecku. Ano, jde to, ale naštěstí na konci cesty se objevili první plážové domky už s lidmi, dokonce jsme potkali jednu motorku, a po tom, co jsme došli k vodě a stočili to doprava, už jsme viděli, a hlavně slyšeli náš hotel. Slušná večerní prochajda. Nutno dodat, že pejsek se do nás asi zamiloval a celou dobu šel s námi, nechápali jsme, tak jsme ho chtěli aspoň odměnit vodou a jídlem, ale jen co ho zmerčili děti z hotelu, už s tím k němu letěli. Krmili takhle víc toulavých pejsků a koček, co se kolem hotelu toulali, na kočky je člověk v Řecku zvyklý, ale ty pejsci? To bylo asi jediné bolavé místo na Korfu pro mě, takové množství tuláků sem jinde neviděla. Po původně odpočinkovém dnu, co jsme zakončili tělocvikem, jsme si jen v našem hotelovém krámku koupili víno, líbila se nám etiketa a šli na balkón. Mimochodem skvělý víno, šli jsme si pro něj ještě 2x, ve fotogalerii je foto, určitě zkuste. Padli jsme jak hrušky.
Další den jsme na snídani vymysleli akci. Bylo pondělí, takže jsme hned v 9 nasedli na autobus do Rody. Nikde jinde nestavěl, takže se nám dokonce povedlo i vystoupit a hned letěli do trafiky. Chlap si doplnil zásoby a pak jsme se vydali zpět na zastávku. Nejeli jsme zpátky na hotel, měl jet autobus do vesnice Kassiopi. Na tohle místo jsme dostali typ od delegátky, kam kromě výše zmíněných míst na krásné pláže. Autobus přijel, asi o dvacet minut později, ale přijel a vyrazili jsme. Cesta trvala se zastávkami asi 45 minut, autobus byl poloprázdný. Přijeli jsme do vesničky a podle cedulí šli cestou dolů k malému přístavu. Vesnička nebyla ničím extra výjimečná, ale byla miloučká. Mapy tady naštěstí fungovali, takže jsme se v přístavu vydali doprava a šli podél moře k plážím. Cestou nakoupili vody a bagety a šli dál, asi tak deset minut možná, až se nám začali pláže pořádně ukazovat. Museli jsme dát paní delegátce za pravdu, konečně, konečně to proslulé řecké moře, které hrálo všema barvami a oblázkové pláže. Nevím, jak se jmenovala pláž, na které jsme zakempili, bylo jich tu několik na výběr, my zvolili menší oblázkovou, kde byli lehátka se slunečníky všude okolo po velkých kamenech. Za 7 euro jsme si pronajali set, za dalších 6 koupili Mythose a užívali di dokonalé dopoledne/odpoledne v tomhle ráji. Kolem čtvrté odpoledne jsme se začali pomalu sbírat a šli ještě prozkoumat Kassiopi, je to tady fakt hezký a určitě za návštěvu stojí. Autobus zpátky jel na čas! Ano, je to možný, jelo už taky o dost víc lidí, ale vešli jsme se a cesta utekla ještě rychleji než tam. V Rodě jsme během pár minut přestoupili na autobus k nám do hotelu. Zvažovali jsme, jestli nejet dýl a jít se ještě projít po Rodě, ale nakonec jsme usoudili, že pro dnešek stačí, měli jsme hlad a po večeři se chystal Řecký večer, takže nebylo o čem. Řecký večer, to je klasika, která prostě nesmí chybět, každý rok říkám, že si na něj zajdu i někam mimo hotel, často je pořádají v různých tavernách, ale když se snaží i na hotelu, proč to neocenit. Konal se ve venkovní restauraci u hlavní budovy, tančil kluk se slečnou, co měla asi hrát jeho paní a druhou, co byla jeho tchýně, tak sem to z představení aspoň pochopila. Byla to sranda a zároveň moc milý večer. Taky jsme poprvé na baru ochutnali místní nápoj, Kumquat likér. Vyrábí se nepřekvapivě z Kumquatu, který se na Korfu pěstuje, kdo by nevěděl, je to něco jako malý pomeranč, který se jí i s kůrou. Je to docela sladké, ale podávali to s ledem a jak se to naředilo, chutnalo to skvěle.
Úterý, den, kdy jsme se vyjeli s cestovkou na cestu kolem ostrova. Autobus nás ráno nabral a jeli jsme ze všeho nejdřív nabrat další lidi z okolních hotelů, naše delegátka jela s námi. První zastávka, byla hezky dělaná pro Čechy, bylo asi 10 ráno a nebylo to nic jiného, než výrobna (nejenom likérů) z Kumquatu s ochutnávkou. Protože proč se nenaladit na cestu, jasně. V prodejně kromě samotného likéru měli spoustu dalších výrobků z této plodiny, čokolády, kosmetiku, bonbony, navíc je tu přímo i vidět na zaměstnance, kteří tu pracují. Už jen to, že v tuhle hodinu už Řekové pracují je obdivuhodné a ještě, aby na ně při tom čuměli turisti. Odměnila sem je úsměvy a pozdravy a samozřejmě nákupem. Bojím se vozit velké lahve v kufru, tam aspoň takové ty 100ml lahvičky pro rodinku. Jako ochutnávku sem zvolila Limoncello, které se tu taky vyrábí, nebylo špatné, ale Italové umí lepší. Obveseleni jsme nastoupili do autobusu a pokračovalo se směr na Achilion – palác císařovny Sisi. Palác se zrovna renovoval, takže se neplatil vstup, protože byl uzavřen, ale zahrady byli otevřené. A že jsou opravdu hezké, tady a při výhledu z teras mě napadl popisek, věčně zelené Korfu. Ani nevím, jak zahrady popsat, jsou celkem malé, moc mě bavilo i povídání o samotné císařovně, o vztahu jaký měla k manželovi, svému postavení, i k sobě samé, jak si potrpěla na své kráse, jaká byla a co měla ráda. Až na tu posedlost zjevem (chudáci oslice), se mi opravdu líbila. I celá tahle zastávka. Další zastávka byla na Myším ostrůvku, asi největší atrakci na Korfu. Je to proto, že tu přes moře vede kamenný most, nad kterým přistávají letadla, a to tak blízko, až vám zatrne. Stejně jako když z blízka vidíme, jak sakra krátká je ta přistávací dráha. Všechna čest pilotům. Po očumování letadel jsme šli po můstku dál a došli k malému kostelíku. Prozkoumali jsme ho a pokračovali po schodech nahoru po skále? Já to moc neumím popisovat, nejsem Tolkien, ale měl nás tam vyzvednout autobus, byla tam restaurace, kopec nad myším ostrůvkem prostě, proč to ale píšu. Přísahám, že nejsem alkoholik, i když to tak vypadá, ale delegátka s tím začala sama. Zkrátka v restauraci měli pivo, Korfské pivo, co ale bylo zajímavostí na něm je to, že ho pomáhal vařit sládek z Plzně a že ho musíme ochutnat. No tak co bychom to byli za krajany, kdyby to tak nebylo. Koupili jsme si vzorek, usoudili, že alkoholik je delegátka a ne my, když naplánovala tenhle výlet a ochutnali. Bylo dobrý, jakože fakt dobrý, ne úplně jako Plzeň, ale musela sem uznat, i když mě bolela pusa, že lepší než Mythos. Ovšem to bylo poprvé a naposledy, co sem byla Mythosu nevěrná. Restauraci jsme vynechali, protože další zastávka byla právě na oběd v jiné v oblasti Paleokastritsa. Přesněji jsme dojeli na pláž Agios spiridon beach a kdyby nic jiného, tahle oblast za ten výlet stála. To byla taková krása, ta pláž? Chvilku jsme přemýšleli, že se vyprdneme na oběd a půjdeme se tam vykoupat, ale hlad byl silnější. Naštěstí jsme šli do restaurace přímo na pláži a z okna byl krásný výhled na ní. Co jsme měli k obědu? Já nevím. My to totiž sníme dřív, než si stihneme cokoliv vyfotit a ten den toho bylo tolik, že už nevím. Po jídle byl čas na lodičky. Jeli jsme se projet na dřevěných motorových člunech kolem pobřeží Paleokastritse. Projížďka trvala si hodinu, viděli jsme jeskyně, další pláže a opičí skálu. Nádhera, fakt že jo, to moře. Opakuji se já vím, ale kdo byl v Řecku to chápe, kdo nebyl, ať jede. Po projížďce jsme naskákali do autobusu a jeli na další zastávku, což byla kavárna, a hlavně vyhlídka na Paleokastritsu z vesničky v horách. Autobus měl cestou menší rozepři s Němcem, co měl na přívěsu svojí jachtičku a tudíž si myslel, že má na silnici přednost. Prosím vás, jednou pro vždy, ne, neměl. Nikdo nemá, autobus má přednost vždycky a každému normálně smýšlejícímu člověku to dojde. Po nějaké době a hučení přítomné restaurace u silnice to došlo i výše zmíněnému a ustoupil. Řidič Yanis si to štrádoval dál vesničkami na zmíněný viewpoint a v jedné byla tak tenká silnice, že to měl doslova na zrcátka, aby to projel. Takže to je ta chvíle, kdy, když to projede, je na místě zatleskat, Řekové to mají rádi. Dojeli jsme na vrchol, kde byla kromě vyhlídky i kavárna, ale odpoledne pokročilo a nebylo tu moc času, cca 30 minut na občerstvení. Kávu a dezert jsme si nechali ujít, z kavárny sice byl výhled na Paleokastritsu, ale ne takový, jaký byl venku a my dali přednost kochání. Nelituji. Poslední zastávka výletu byla výrobna olivového oleje, přesněji prodejna jejich výrobků z olivového oleje. Já vím, past na turisty, ale upřímně, u těchto okružních jízd je to normální, ty delegáti taky musí z něčeho žít a zrovna na Korfu nic jiného, než turismus není ani pro místní. Hned mezi dveřmi jsme dostali panáka jejich milovaného Ouza, statečně jsem ho polkla a následoval panák olivového oleje s chlebíkem podle vlastního výběru z několika příchutí. Zkusila sem oliváč s česnekem a hned si vzala malou lahev sebou. Naprostá topka, ale abych jako pravý Řek pila oliváč po ránu pro zdraví, do toho sem ještě nedorostla. Kromě olivového oleje si chlap nakoupil i olivy, který snědl ještě dřív, než jsme vzlétli domů. Tohle byla poslední zastávka našeho výletu, na hotel jsme dorazili těsně před začátkem večeře, ale ještě jsme si běželi skočit do bazénu. Po večeři jsme opět neskončili na hotelovém baru. Smočili jsme ještě nohy v moři, když jsme mu dali pro tento den košem a šli spát.
Další den jsme usoudili, že si zasloužíme oddych. Trochu jsme si pospali a šli na snídani. Po ní nastal hon na pláže v okolí hotelu. No, po neúspěšném pokusu přeskákat kameny na vedlejší pláž, jsme se nakonec smočili na tý naší a víte co, taky to bylo super. Poté jsme si skočili na snack bar na gyros a natáhli se k bazénu. Když jsme se vyblbli, začala nám chybět akce, takže jsme se sbalili a vydali se pěšky prozkoumat Rodu. Cestu jsme tentokrát trefili! Nebo cíl teda, cestou se nám zase za absence dat, a tudíž Google map povedlo sejít z cesty a jít cestou mezi poli a olivovníky, ale vůbec jsme nelitovali, došli jsme a ještě si užili kus zas jiné přírody. Po příchodu do Rody vedla první cesta do obchodu, kde jsme si museli doplnit zásobu vody a drink, cestou nám vyprahlo a šli jsme se kouknout na pláž. Pláž za mě dost podobná té hotelové, což asi vzhledem k vzdálenosti není šok. Co se týká městečka, najdete tady všechno, co si můžete přát. My se sem vydali kromě prohlídky především kvůli bankomatu, protože nám začala docházet hotovost. Povedlo se a zpátky na hotel jsme se svezli autobusem, spěchali jsme, protože po večeři jsme na hotelu měli mít hudební zábavu. Po večeři (naučím se fotit jídla slibuji) jsme se šli ještě projít kolem moře a takový západ slunce, co jsme zažili? Ten nakopal do zadku i ten na Zakynthosu, takovou barvu sem ještě neviděla a z paměti ho určitě nevymažu. Miluji západy slunce, kdybych nebyla líná vstávat, možná bych stejně milovala i východy, ale nemyslím si. Po téhle podívané jsme se usadili u hlavní budovy u baru a party mohla začít. Pán s klávesy byl bourák, pouštěl různé hitovky ve všech jazycích, s Ať je hudba tvůj lék od Luneticů mě fakt dostal. Poprvé jsme kromě Kumquatu ochutnali i míchané drinky, co na barech nabízeli. Ty se teda platili, od 7 do 10 eur, ale, pánové na baru rozhodně nešetřili. Na alkoholu především, jakože většina sklenice drink a pak jen pro barvu nebo aby se neřeklo nealko. Výborný byli, dali jsme si každý dva a byli zralý spát, ale záhy jsme zjistili, že to není konec večera. Pozdě večer pán dohrál a číšníci/barmani, co se o nás celý den starali i u jídla, nás poprosili, abychom se zvedli a postavili se do kruhu. Trochu jsme se báli, že nás budou nutit tančit, ale nakonec se ukázalo, že tančit budou oni. Ano, ti chlapi, co byli celý den na nohou a stále s úsměvem na tváři. Kluci nám předvedli svůj klasický národní poklad, a to tanec Sirtaki na jakou jinou písničku, než tradiční a známou písničku Zorba’s Dance. Na úplný závěr dotančil jeden z kluků v ohnivém kruhu. Ano, kolega polil zem dokola vodkou nebo čím a zapálil. Protože proč ne. To bylo tak super, tak krásný, tyhle úsměvy nejde nacvičit uměle, oni si ten tanec fakt užívali a my s nimi, do dnes na ně ráda vzpomínám a mají mojí velkou úctu pro to, jak moc se musí přes tu sezónu nadřít, a ještě bavit turisty.
Další den jsme vstávali časně ráno, proto jsme si večer předtím domluvili na recepci dřívější snídani a už v 5:45 na ní seděli, ne jediní. Ten den jsme totiž jeli na lodní výlet na Antipaxos a Paxos. Autobus nás nabral a jeli jsme do přístavu v Korfu. Tam na nás čekala, velká, obrovská loď, kterou jsme pluli. My si vzhledem k pálení slunce vybrali klimatizaci ve velké horní kajutě a byli rádi. A vypluli, v 9 ráno. Než jsme se dostali na otevřené moře, z lodi byl hezký výhled na hlavní město a pevnost. Pluli jsme dál a začali trochu vlny. Pak ještě trochu větší vlny, až to posádku dohnalo k tomu, že začala rozdávat pytlíky na výsledky nevolnosti řekněme. Chlap si ho vzal jen z preventivních důvodů, na jeho první plavbu v životě byl statečný, já kupodivu v pohodě. No, po dvou hodinách mordoru, jsme dopluli k Antipaxosu. Vyběhli jsme na palubu se podívat a víte, jak se koukáte na Googlu na fotky, přijedete na místo a vůbec to tam tak krásně nevypadá? Tak tohle rozhodně není ten případ. Dokonalost, absolutní dokonalost, to místo je tak krásný, že ani nevím, jak to popsat, fotky snad pomůžou. Místo nezkazilo ani hodně lodí, ani hodně lidí, prostě nic. Tyrkysová voda, kterou jsme už nikde neviděla a nevím jestli ještě uvidím. Voda, která mě donutila skočit z paluby do vody. Mě, skočit, z lodi, do vody, hluboký vody, otevřeného moře. Neváhala sem ani minutu, to bych byla blázen a chlap mi pomohl, celou dobu plaval se mnou a hlídal ploutve, šlapala sem vodu a pomáhal mi, abych nešla ke dnu, protože prostě strach tě k němu táhne to mi nikdo nevymluví. Plavali jsme kolem lodí a výběžků z moře a oči div nepálili z té barvy a krásy. Po nějaké době posádka naházela do vody kruhy, kterých jsme se mohli chytit a chvíli di odpočinout. Zastávka tu trvala asi hodinu, možná trošku dýl, my tak dlouho ve vodě nebyli, zbytek času jsme se kochali z paluby. Bylo nám líto, když se zvedla kotva a plulo se cca 20 minut na Paxos (města Gaios), ale když jsme vystoupili, na nějaký stesk sem hned zapomněla. Na Paxosu jsme měli 3 hodiny rozchod, tak jsme se vydali podél vody na průzkum. Paxos je opravdu nádherný ostrůvek, malý, klidný a to moře. Nechci se opakovat, ale to jinak nejde. Prozkoumali jsme obchůdky, kus pobřeží, plavali a blbni na plážích, užívali si ten klid a výhled. Měla sem trochu výčitky, že místo víc poznávání samotného Korfu jedeme na výlet mimo něj, ale upřímně říkám, vůbec neváhejte a jeďte, stojí to za každé euro i případnou výčitku. A mimochodem, na dovolenou na Paxosu koukám už roky, taky třeba se tam někdy podíváme. Cesta zpátky už proběhla mnohem klidněji, my si šli sednout tentokrát na palubu, abychom si to vychutnali a ti, co seděli nahoře cestou tam, šli z neznámých důvodů sednout místo nás. Při tomhle výletu jsem hodila za hlavu svůj strach z lodí a začala si je opravdu pořádně užívat, i když červík nervozity tam bude vždy, ale jen malinký. Po příjezdu na hotel jsme z posledních sil skočili ještě do našeho studeného bazénu a šli se najíst. Po večeři jsme šli pro víno s motýlem a byli rádi, že můžeme být zalezlí na našem balkóně.
Člověk ani nemrkne a je tu poslední den naší dovči. Tenhle den nesnáším, asi jako všichni, snažíš se ještě rychle užít všechno, co si do teď nestihl, ale my to místo lítaní po ostrově věnovali odpočinku v naších bazénech, potřebovali jsme to. Od začátku dovolené jsme byli jen v tom nejblíž k nám a hlavně, kde bylo nejmíň dětí. Tak jsme se vydali do toho největšího, nejmělčího, přímo doprostřed resortu. Vlezli jsme do vody, po vyhnutí se všem dětem, jsme tam byli přesně, dvě minuty. Že byla voda podezřele teplá, bylo určitě sluníčkem, ale ve chvíli, když vedle chlapa proplula obří nudle, mě čapl a vytáhl ven. No snaha byla, když už jsme se na to dali, šli jsme od bazénu u recepce, kde to bylo něco mezi, jen bez viditelných nudlí. Chvilku jsme tam pobyli, ale pak se stejně vrátili k tomu našemu, kde světe div se, vždy byli volná lehátka. Tady jsme strávili dopoledne i odpoledne, něž jsme se odlepili a šli na zbytek odpoledne k moři. Líný, odpočinkový den, dali jsme si hnusný hotelový pivo, pak ho radši vyměnili za Frappé, gyros s tzatziki, válečky, poslední opalovačky a jako slanečky z moře, jsme se šli přichystat na poslední večeři. Na ní jsme si vzali s sebou všechna poslední eura, co jsme v hotovosti měli, roznesli je po barech a naházeli do skleniček na tips. Nechala bych jim tam výplatu, starali se o nás jak o vlastní. Zrovna na tenhle večer vyšel pán s klávesy. Ano, byl na hotelu 2x týdně, dělali všechno pro to, aby se tu lidi nenudili, když chyběla absence nějaké větší zábavy v okolí a bylo tu super. Taky v týdnu dorazila nějaká parta Němců a teda, ty se umí bavit. Koukali jsme na ně s pusou dokořán a písnička Layla nebo Mama Laudaaa nám jede v autě a hlavě do dnes. Pak opět proběhli tance našich číšníků a byl to dokonalý závěr, naprosto dokonalé dovolené. Pak už nás čekalo jen noční smutné balení, krátký spánek a časný odjezd na letiště. Cesta domů proběhla se smuteční Plzní na palubě v pořádku.
I když jsme z Korfu neviděli moc, naprosto jsme se do něj zamilovali. Nejsem moc zastánce vracení se na stejná místa, život je na to krátký, ale na Korfu se vrátíme na milion procent.