Pro svojí první dovolenou v Řecku jsem si asi nemohla, co se přírodních krás týče, vybrat lepší ostrov. Lefkada je malinký, malebný ostrůvek, ošlehaný vlnami tyrkysového Jónského moře, který nedostatek kultury nahrazuje přenádhernými plážemi. Kdybyste vzali modrou vlajku a zabalili do ní celé pobřeží ostrova, tak ano, to je Lefkada.
Dovolená začíná jak malovaná. Po nočním cestování vlakem a následným nočním autobusem tenkrát ještě ze severu Čech, se konečně dokodrcáme na letiště. 4 hodiny ráno, po probdělé noci, kde se ještě na letišti dělalo nové místo na kontroly a sbíječky jeli o sto šest, jsme měli let plánovaný na 6 ráno. Můj první let v životě dodala bych. Po kontrole, kde si mě hned vytáhli na test na výbušniny, sedíme před gatem a slyšíme, odlet na Lefkadu, hodina zpoždění. V pohodě, to se dá pochopit. Po hodině slyšíme, další hodina zpoždění, letadlo má závadu, jede do hangáru na opravu. To chceš slyšet, když letíš poprvé, ale lepší než to zjistit ve vzduchu. A za další hodinu? Letadlo nepoletí, čekáme na přílet jiného z Egypta, poletíme s ním. Výsledek toho všeho? V deset dopoledne sedím konečně připoutaná v sedadle, zavřený oči a je mi všechno jedno. Strach fuč, nervozita šla s ním, hlavně, že už letíme. O dvě hodiny a něco později konečně přistáváme na malinkém letišti v Preveze. Ovládám se, abych při výstupu nezačala líbat zem a s úlevou nasávám první mořské vánky. Ano cítím to i mezi letadly na letišti. K letadlu přijel autobus, aby nás přivezl do haly, vyzvedneme kufry (tuhle část nesnáším, to jsou teprve nervy, jestli doletěli s námi taky), nastupujeme do autobusu cestovky a jedeme na Lefkadu, konkrétně do Nidri, kde máme ubytování. Cestou si vyslechneme klasické kombo informací o zákazu vyhazování toaleťáku do záchodu a o zemětřeseních, které nejsou nijak ojedinělé, a tedy ať radši moc nechodíme plavat do jeskyní a nevyhledáváme stín na plážích pod krásnými, ale křehkými bílými útesy, kterými je Lefkada obehnaná. Letovisko Nidri jsme si vybrali, jakožto totálně ostrova neznalý z důvodu ceny hotelu a kvůli popisu živého letoviska. Už na letišti jsme se od jiných aktivních a zvědavých Čechů dozvěděli, že jsme udělali životní chybu, protože Nidri není ničím extra zajímavé, je na východě, kde je moře klidné jako rybník a nejkrásnější letovisko je Agios Nikitas, samozřejmě na západní straně ostrova, kde jsou i ty nejkrásnější pláže. No, ten popis obojího je určitě částečně pravda, ale ve finále jsme byli opravdu rádi za Nidri, v průběhu vysvětlím proč. Další možností většího letoviska je ještě Vassiliki, ale to by nakonec taky nebylo pro nás, to je spíš pro nadšence vodních sportů. No, po x hodinách, než jsme všechny rozvezli do hotelů, vystupujeme konečně u toho našeho, Hotel Akrogiali. V té době hotýlek vlastnil pán v nejlepších letech, který ho vedl spolu se svojí paní a stařičkou maminkou. Uvítání bylo rychlé, jste od české cestovky? Super, tak pas nepotřebuji, tady máte pokoj, všechno ok? Snídaně od 7 do 10 jo (nic jiného jsme v hotelu neměli), kdyby něco najdeme mě dole na baru. Paráda. Pokojík na řecké poměry opravdu veliký, dokonce i koupelna, balkón s výhledem na moře a přilehlé ostrůvky. Snídaně skromné, ale na těch pár pokojů, co tam měli, bohatě stačili. Paní chodila uklízet každý druhý den a babička nám každé ráno při odchodu z jídla přála anglicky ať máme krásný den. Po lehkém dvouhodinovém kómatu z cesty, jsme se dali dohromady a vyrazili pěšky do Nidry. Do centra to byl asi kilometr a půl po silnici, podél moře, cestou jsme minuly pekárnu, kterou jsme následující dny často navštěvovali a malý obchůdek. Jak jsme čekali centrum Nidri bylo opravdu živé, suvenýry, restaurace, půjčovny, informace, lékárna, lékař, hotýlky, všechny menší jako náš, pláž, zkrátka vše, co ke klasickému letovisku patří. Dále je v Nidri taky moc hezký přístav, na obloze byl jeden jediný mráček a červánky (než jsme přijeli pršelo), krásný výhled na okolní ostrůvky. A naše první večeře bylo co? Hamburger v místním stánku. Já vím! Čuňata, pohani, ale po tom celém dni, kdy jsme prakticky nic nejedli jsme se nacpali prvním, co nám přišlo pod ruku, tak nebudu lhát. Ještě jsme si Nidri trošku prolezli, cestou zpátky nakoupili vody, mapku ostrova a šli spát.
Druhý dne ráno jsme po ranní kochačce na balkónu a snídani netrpělivě vyhlíželi před recepcí někoho, kdo nám přiveze auto, které jsme si půjčili na tři dny. Kupodivu pan Řek přijel ještě o pár minut dříve, proběhlo klasické kolečko poučení o tom, že nádrž se vrací stejně plná, a i když máme plné pojištění, tak nemáme, protože neplatí na podvozek a kola. Brzy jsme při místních cestách pochopili proč. Proto i z faktu, že auto je úplně nové, byli nadšený jen chlapi a já tolik ne, ale naštěstí vše dobře dopadlo. Platíme, nasedáme a jedeme vstříc Lefkadě. První cesta na benzínku, kde vám natankuje pán, jen mu řeknete za kolik chcete a necháte nějakou zlatku jako díky. Hlavní cíl pro tento den bylo Vassiliki. V té době jsme ještě jeli podle tištěné mapky, protože nám bylo řečeno na internetu, že tu Google mapy nejsou zrovna spolehlivé a já byla samozřejmě navigátor, takže jsme díky tomu neplánovaně nejdříve skončili na Micros Gialos, malinké, oblázkové, krásné plážičce v zátoce, první kousek ráje, co jsme objevili. Pláž má všechno, nádhernou barvu moře tu budu zmiňovat ještě tisíckrát, ale i vybavenost v podobě lehátek, toalet, sprch, restaurací, ale přitom i klid. Omyl neomyl, okamžitě jsme letěli do vody a kdybych nebyla jedna z těch, co si zásadně neponoří hlavu pod vodu, bylo by to i super místo na šnorchl. Skočili jsme zpátky do auta a po klikaté silnici do slušného kopce jsme vyjeli na vrchol nad pláž, kde stačí kousek popojít a máte tam parádní vyhlídku na celou zátoku, která rozhodně stojí za to! Jako další zastávku se už podařilo trefit Vassiliki. Letovisko je ráj pro Winfsurfing, což se odčtete všude na netu, fouká tam ideální, docela silný vítr a místní městská pláž byla plná sportovních nadšenců, ale i vodních nafukovaček pro děti, takže si tu své najde zřejmě každý. My věděli, že se sem ještě určitě podíváme, takže jsme to jen prolítly a šli do místní taverny na první Gyros. Po nacpání pupků a vytvoření závislosti na Tzatzikách se přesouváme na asi 20 minut vzdálenou pláž Afteli. V té době ještě nevedla asfaltka až k ní, takže jsme zaparkovali na posledním pro nás bezpečném místě pro auto a vydali se pěšky. Nejdřív po cestě, pak po pěšině lesíkem a najednou mezi stromy vidíme tu nádheru. Maličkou, malebnou pláž s tak krásnou vodou, jak jinak! Na to, že už bylo později odpoledne tam byla hlava na hlavě, kromě cesty, kterou jsme přišli my na pláž jezdí kromě soukromích a výletních lodí i lodní taxíky, ale vůbec se nedivím a ani nejsem pokrytecký turista, co by nadával na jiné turisty že jo. Věděli jsme, že tu nebudeme dlouho kvůli času, takže jsme si našli místečko mimo lehátka a užili si tu zbytek odpoledne. Cestou na hotel jsme se stavili v krámku, nakoupili věci na tousty k večeři, takže další láska feta jde na scénu a samozřejmě víno, konečně, růžový, výborný. Udělali si večerní pohodindu na balkónku a padli za vlast.
Další den ráno jsme měli schůzku s delegátkou. Bylo to rychlé a stručné, ale vznikli z toho další tři akce. První byla hned na ten den na večer, a to výlet do večerní Lefkady, hlavního města. Takže jsme sebou hodili a předtím vyjeli na další poznávačku ostrova. Jako asi všichni, kdo letí na tenhle ostrov jsme chtěli navštívit Ergemni, tu pláž z titulek, ten Karibik, o kterém všichni mluví, ale k naší smůle jsme bohužel pobývali na ostrově v době, kdy na ní nebyl žádný bezpečný přístup, a to kvůli zemětřesení v roce 2015. Nechtěli jsme riskovat, tak jsme se částečně pokochali aspoň z vrchu a jeli dál, a to konkrétně na pláž Kathismu. A z té jsme viděli co? No především milion lehátek a slunečníků, a to nevím proč nás vyděsilo. Takže stejný scénář jako s Egremni a jeli k dalšímu cíli, což byla pláž Megali Petra. Tady už jsme rádi zůstali. Tahle pláž na západním pobřeží je opravdu nádherná, převážně oblázková a jmenuje se podle velkých kamenů ve vodě. Na to, že byla hlavní sezóna, nás tam bylo opravdu po skromnu. Možná to bylo tím, že v té době na ní ještě nebyli ani lehátka, natož záchod nebo restaurace, které tam myslím nejdou ani dodnes. Ale bacha, na západním pobřeží jako všude bývají docela vlny a já jakožto ne bůhví jaký závodní plavec, co se ještě bojí hluboké vody (žraloci a jiná havěť chápete) sem měla co dělat, když mě chytla vlna a celkem dlouho si se mnou vtáhnutou pod vodou dělala co chtěla, než mě vymrštila na břeh asi deset centimetrů od jednoho z vyčnívajících kamenů, ale dobrý, zůstala sem poučená a v celku. Tady jsme si užili pár hodin klidu a pak nás touha po toaletě vyhnala na cestu dál. A to přesně na cca půl hoďky vzdálenou pláž Gialos. Já nevím, má cenu ještě vůbec psát, že je to nádherná dlouhá písečná pláž s azurovým mořem? To už je asi takový Lefkadovský standart, ale co o téhle pláži můžu říct, že je oblázková a ve vodě u břehu má docela velké kameny, ne všude, ale pro jistotu určitě do vody s botama a dávat pozor na děti. Na rozdíl od Megali jsou tu lehátka i plážový bar, kde si kecnete na jurtové pytle ke stolečku, můžete dát něco malého k snědku i pití s krásným výhledem na moře a dojít si na záchod, značka ideál. Jeli jsme zpět na hotel v 19:00 nás vyzvedl autobus od cestovky, který nás převezl do večerní Lefkady. Co se týče hlavního města, těžko soudit, strávili jsme tam tři hoďky, ale za mě takové klasické ostrovní město. Žilo to tam, všude obchůdky a restaurace, pobřežní promenáda, kde jsme do jedné restaurace hned zapluli na Souvlaki a víno a pokochali se krásným západem slunce nad mořem. Jídlo nám slehlo při toulání malými uličkami, který miluju a jako příjemný procházka po super dni to za to určitě stálo.
Na náš poslední den s autem jsme měli tolik plánů, že bychom ho potřebovali aspoň ještě týden, ale nakonec jsme se uklidnili a dali si jen dva. Ten první byl asi největší dominanta ostrova, maják Akratas na Mys Doukato, tohle místo bych popsala asi jako že nejjižnější cíp ostrova, bílé skály, výhledy na jónské moře. Už cesta k němu se vyplatí, cesta po vysokém útesu nabízí hromadu míst na kochání výhledy a děláním fotek. Když dojedete k samotnému majáku, určitě se běžte podívat až k němu nahoru, odsud máte teprve parádní výhledy, a to nejen na moře, ale třeba i na sousední ostrovy jako jsou Itkaha a Kefalonie. My tam byli úplně sami, jednak je to cesta docela dlouhá, a hlavně ten den bylo snad 400 stupňů, takže většina normálních lidí ležela někde na pláži, ale určitě to za návštěvu stálo. Jako další v pořadí bylo místo, které i kdybych neviděla z ostrova nic jiného, tohle sem vidět musela. Koupili jsme si cestou vody, nějaké bagety a ovoce, protože sem tušila, že se už odtud nehneme a měla sem pravdu. Vyrazili jsme na Porto Katsiki. Nejkrásnější pláž, jakou jsem kdy navštívila, zatím. Přijedete sem po asfaltce, necháte auto na parkovišti na útesu, kde je i jediná možnost občerstvení a pak zamíříte ke schodům, které vedou k pláži a už se vám to otvírá. Výhled na bílé útesy a pod nimi na moře, snad ve všech odstínech modré, co existují. Cesta po schodech je úzká a strmá, takže při tom kochání zkuste radši koukat i pod nohy. Našli jsme si místo a šli hned otestovat koupání. Vstup do vody je celkem strmí, ještě klouže po malých oblázcích, takže docela makačka a hlavně, hned hloubka, žbluňk a jste tam celý po krk, takže pro děti a neplavce nic moc, ale aspoň nestihnete přemýšlet nad teplotou vody. Voda je tak modrá, že si ani nevidíte na nohy a ten výhled z vody na dokonalou pláž obehnanou bílými útesy nezapomenu. A taky nezapomenu na výlez z vody, kde se vám ty malé kamínečky zapíchnou mezi prsty, do chodidel a vy se málem po…zlatý šlápnutí na lego, a tyhle mini kamínky byli i na plážích předtím nebojte. Pokud jste dobrý plavci, můžete si tu proplavat jeskyňkami, co jsou v útesech skryté, jen pozor, díky častým lehkým zemětřesením to není zrovna bezpečné. Další, co se nedoporučuje je zevlování pod útesy na pláži, ze stejného důvodu, ale jelikož tu není téměř žádný stín, hodně lidí to riskne. Strávili jsme tu celý zbytek dne a v myšlenkách se na tohle místo vracím často dodnes. Večer jsme oslavili tuhle nádheru ochutnávkou místních piv a na plné čáře, nejlíp chutná Mythos, nemáte zač.
Další dny už jsme chtěli prozkoumat okolí Nidri, které jsme zatím viděli jen z rychlíku a nejlepší, jak to můžete udělat je půjčit motorový člun a prozkoumat okolní ostrůvky například Meganisi, Sparti, Skorpios. Ano, naprosto v klidu vám ho půjčí, i když jste v tom nikdy ani neseděli, natož ho řídili. Můj nápad to nebyl, to asi nikoho nepřekvapí, takže když nám majitel dal dvouminutové školení a poslal nás na otevřené moře, první půl dne sem strávila na palubě a jen se modlila. Lev no, věřím jenom zemi pod nohama. Dostanete plánek ostrovu, na které se můžete jet jen podívat (jsou soukromé), na které se můžete jít i vylodit a místa v moři, kde jsou velké kameny a nemáte tudy plout. Další doporučení bylo nezajíždět až k pláži, aby se nepoškodila vrtule motoru, protože to bychom se nedoplatili. Tudíž jsme házeli kotvu vždy snad kilometr od pláže. Ovšem u většiny z ostrůvků jsem se odhodlala i já a doplavala na pláž. I zpátky na člun, kupodivu. Zážitek to byl super, člun jsme měli půjčený na 4 hodiny tuším a vyšlo nás to na 50 eur plus benzín, co jsme projeli. Stálo to za to, jela bych znova, krom samotných ostrůvků i adrenalinu bylo moře u pláží jak jinak než krásné. Tenhle tip na výlet i půjčovnu nám dala delegátka a pak jsme jí děkovali, zjistíte, že Nidri rozhodně obyčejné není. Večer jsme strávili na naší klidné plážičce u hotelu a odpočinkem na balónku, tyhle večery mám nejradši.
Další den jsme chtěli prozkoumat zbytek Nidri a i pláží po okolí, což jsme i udělali a zjistili, že jsou všechny stejné, moře klidné, oblázky, voda teplá, dlouhé pozvolné vstupy do vody, prostě úplný opak západního pobřeží. Kromě toho jsme ale navštívili i největší místní atrakci, sladkovodní vodopády Dimosari, k nimž najdete ukazatele po celém Nidri. Z centra jsou to 4 kilometry, po rovině, takže pohoda a když se dostanete k občerstvovacímu stánku na začátku lesní cestičky k vodopádu máte vyhráno, zbytek cesty jdete více méně stínem. A že je to cesta hezká, chvílema jsem si připadala jak v Roklince z Pána prstenu. Projdete kolem potůčků, přeskáčete po kamenech vodu, potkáte první mini vodopádky, až dorazíte k hlavnímu a jezírku pod ním s průzračně čistou a ledovou vodou. Tuhle koupačku jsem si nechala ujít, ale pár otužilců se našlo a vlezlo tam, ne na dlouho. Večer jsme se stavili na véču v přístavu, nám se tam prostě líbilo. Dala sem si řecký salát, hrál nám k tomu pán na kytaru a jako aperitiv mám přinesli jejich milované Ouzo. No, jen jsem k tomu čichla a věděla sem, že bude zle, protože kdo nemá jako já rád černé pendreky, tak má problém, přesně takhle to chutná, ale jelikož kousek od nás stál majitel a s úsměvem čekal, až si dáme, tak sem to polkla. Naposledy. Pokoupili jsme suvenýry a dárečky, dali pár drinků v baru u přístavu a šli se vyspat na předposlední den.
A jelikož byl poslední celý na tomhle krásném ostrově, pojali jsme to ve velkém, a to okružní jízdou po ostrově, co jsme si koupili u delegátky. Autobus nás ráno vyzvedl a už jsme frčeli. První zastávka byla v hlavní městě, konkrétně v pevnosti Santa Maura, která byli kdysi zbudovaná proti Turkům (asi jako všechny pevnosti v Řecku) a následně Turky rozstřílena, ale co to z ní zbylo, za prohlídku stálo. Poté jsme měli ještě čas na prozkoumání hlavního města. Večer bylo hezčí a záživnější za mě, ale to je na každého vkusu. Další zastávka byl klášter Faneromeni, který je asi pět minut jízdy od hlavního města, je opravdu kouzelný a pro Lefkadu velmi důležitým náboženským centrem. Nejen samotný klášter, ale především i jeho okolí jsou hýčkané a udržované. Parádní výhledy do okolí v ceně. Návštěva kláštera je možná, jen se zahalenými koleny a rameny, půjčí vám šátek. Po prohlídce následoval přejezd do Agios Nikitas, malinkého romantického letoviska, plného uliček, obchůdků, restaurací a taky lidí. Autobus měl celkem problém vůbec projet, natož zaparkovat, takže nás autobusák vyhodil uprostřed silnice, že se pro nás pak snad vrátí. Letovisko má hezkou malou městskou pláž odkud vyjíždí lodní taxíky na nedalekou pláž Milos, tam se dá dojít i pěšky, ale to jsme si nechali ujít, prošli jsme si letovisko, dali si kávičku a pokračovali v krasojízdě, a to na pláž Pefkoulia. Pefkoulia je nekonečně dlouhá kráska, kde jsme se naložili do vody a vyložili až před odjezdem, ale ještě jsme se prošli na cestu nad pláž, kde jsou vyhlídková místa. Jinak pláž má prvních pár metrů pozvolný vstup do vody a pak sešup, oblázky a vlny jsou už samozřejmostí. Po koupačce nás čekala poslední zastávka a to Vassiliki. Tady jsme ve volném čase vyzkoušeli místní pláž a poslední tavernu téhle dovolené. Večer po příjezdu jsme si dali rozlučkový večer na našem zapůjčeném balkónku, zabalili a div neprolili slzy, protože druhý den ráno po snídani nás vyzvedl autobus a jeli jsme na letiště.
Cesta domů už proběhla hladce. Co tak závěrem dodat, asi že Lefkada je opravdu malý ostrůvek, který za týden stihnete v klidu procestovat a každý si tu najde něco nového, stačí odbočit z hlavní cesty okolo ostrova na vedlejší. Většina pláží je oblázková, ovšem postupem do moře je už písek, ale boty pro pohodlí doporučuji. Všude po ostrově jsou různá odpočívadla pro auta a krásnými výhledy. Ve Vassiliki si skočte na nejvyhlášenější stánek s pita gyrosem – u Yannise. Ceny vstupů už si nepamatuji, ale určitě jsme něco platili na pevnosti Santa Maura a v klášteru Faneromeni, plus samozřejmě za člun a lehátka na plážích. Ledkado byla si kouzelná a jedinečná, tak třeba zase někdy.
K tomuto cestopisu bohužel nemám žádné fotky v digitální podobě, mám je jen vytištěné doma pěkně v albu (v digi verzi zůstali mému ex), ale všechno najdete na Googlu 
a třeba se tam ještě někdy vrátím.