Hned po návratu z Lefkady jsem věděla, že se do Řecka vrátím, utekl rok a my sedíme v letadle na Zakytnhos, dalšího z krásných Jónských ostrovů. Proč právě sem? Nevím, já ho nevybrala, bylo mi vlastně v celku jedno, kam poletíme, ale rozhodně sem nelitovala. Zakynthos je velmi turistický ostrov, už i v té době byl, a ne každý ohlas na něj byl pozitivní, což ale rozhodně nechápu. Mě se tam líbilo moc. Je to malý ostrov, s krásnými, převážně písčitými plážemi, kde každoročně kladou svá vejce mořské želvy.
Tentokrát nás čekal odpolední let, nepamatuji si přesně v kolik, ale pamatuji si krásnou migrénu, co sem cestou chytla, takže sem celou cestu v letadle prospala. Probrala jsem se až před koncem, kdy se z kokpitu ozvalo od pilota, že letiště na Zakynthosu je velice vytížené a před námi jsou v pomyslné frontě 3 letadla na přistání, takže teď budeme nad ostrovem kroužit cca půl hodiny, než budeme moc přistát. Něco pro milovníky vyhlídkových letů. To já teda nejsem, jak už víme, ale výhled super, o tom žádná. Konečně došlo s přistáním i nás, na letišti jsme vyzvedli kufry (zase doletěli s námi, jo ho) a šli do autobusu cestovky. Tentokrát byli rozvozy delší a my až za tmy přijeli do našeho hotelu v letovisku Agios Sostis. Snažila jsem se dohledat i hotel, ale nepovedlo se, možná už ani neexistuje, byl malinký a ničím extra zajímavý, ale měl polopenzi, to si pamatuji. Hodili jsme kufry na malý pokoj s balkónkem, a ještě šli do města. Přesněji do letoviska hned vedle našeho, Laganasu. Co se týká Laganasu, děkuji, že jsem takový šťoura, co si vše zjistí předem a že jsme se neubytovali tam, protože tohle letovisko je taková Ibiza na Zakynthosu. Davy mladých Britů, Němců a ostatních, kteří od večera do rána kalí v jenom z milionu klubů, co v letovisku jsou. Já v té době byla taky ještě mladá, ale už asi ne dost, protože jsem se klidila pryč. Cesta do Laganasu z našeho letoviska šla po silnici nebo po pláži kolem malinkého přístavu. Byla tma a po silnici daleko, tak jsme to vzali po pláži, kde jsme za kus cesty zjistili, že je zbytek pláže, co je vidět na mapách pod vodou. Ne moc, když nebyl příliv, tak voda po kotníky a cesta pískem, takže vlastně super. Přišly jsme do letoviska v naději, že si někde dáme drink a já si koupím deodorant, který jsem si nechala blbec na letišti v Praze vyhodit, ale když jsme viděli ty davy nalitých capartů, koupili jsme si jen Mythose v sámošce a šli si sednout na pláž. Nebudu lhát, padla na mě z toho letoviska trochu depka, tohle přeci nemá s Řeckem nic společného, ale rychle jsem se uklidnila vidinou naší klidné vesničky, kde máme hotel a kterou od téhle opičárny dělí jen jedna pláž, zajímavý paradox. Řekli jsme si, že nákupy necháme na ráno, třeba to tu bude vypadat už líp a šli zpátky na hotel, opět přes pláž (po silnici jsme šli snad jen jednou), už byla tma jak v pytli a ke všemu příliv. Z vody po kotníky se stala voda do půl stehen a já se překonala, jak ještě nikdy, když sem ve tmě, bez bot, šla na mě hlubokou vodou. Na nic sem nešlápla, nic mě nesežralo, zázrak, který sem pokoušela ještě několikrát, lenost strachy přenáší. Na pokoji jsme ani nezkusili balkon, dali sprchu a konečná.
Druhý den ráno po snídani jsme se vydali do Laganasu znovu, už jsme se kochali přístavem i výhledem na ostrůvek Cameo, dominantou Agios sostis, který je spojený s letoviskem lanovým mostem. Sem jsme se chtěli jít taky podívat, ale měli ještě zavřeno, stejně jako po zbytek naší dovolené, ale o tom až později. Cestou jsem si taky konečně všimla, jak krásně čisté moře je a že písek na dně je vlnkami krásně zvlněný. Laganas po noční party ještě spal, kromě nás, tam bylo jen pár turistů a jinak spousta majitelů podniků, který sprchovali chodníky všude po letovisku, proč to dělali si můžeme jen všichni domýšlet. Obchůdky ale už otevřeno měli, takže jsem si koupila vše potřebné i nepotřebné, a to byl drink, ano v deset ráno, nesuďte mě, dovolená. Poté jsme pelášili zpátky na hotel, protože nám v 11 měla paní přivézt auto, které jsme si půjčili na 4 dny. Paní přijela. Vše vypadalo ok, než se paní zvedla a odjela i s autem. Proč? No, protože se mé bývalé drahé polovičce povedlo objednat jediné auto z celé nabídky, v automatu. Což o to, nikdo nemusel vědět, že měl řidičák na manuál, kdyby se tímhle a taky nulovými zkušenostmi s automatem nepochlubil. Paní mu vřele doporučila, ať se v Řecku a na jeho cestách s automatem rozhodně neučí, protože by ho to mohlo přijít velmi draho. Zkráceně paní se sebrala i s autem, že nám přiveze druhý den nějaký manuál a jela. Moje nervy. Tak co s volným dnem, rozhodli jsme se zůstat v našem letovisku a zkusit pláže, šli jsme na hlavní cestu přímo před most na ostrůvek Cameo a vydali se doprava, kde byl dlouhý písčitý pás pláží, kde jsme strávili dopoledne, voda teplá, písek, super, ale pak po čase přišla nuda, a to by bylo, abych něco nevymyslela. Za hodinu jsme už seděli na člunu s další partou lidí a jeli jsme výlet s názvem mořské želvy a modré jeskyně. Po tom, co jsme spolu asi s dalšími pěti čluny naháněli chudáka jednu želvu po pobřeží Laganasu, to pan kapitán sedící v okně a řídící loď nohou vzdal a vyjeli jsme směr jeskyně. Pluli jsme kolem Camea, kde se právě konala svatba, proto byl ostrůvek zavřený a asi to bylo velký, protože byl zavřený po celý náš pobyt, ostrov je totiž soukromý a může se stát, že je zrovna propůjčen nějakým podobným akcím, ale nevadí, i z lodě byl moc hezký. Další zastávky byli po polojeskyních kolem pobřeží, kterých je kolem Zakynthosu nespočet a opravdu musím říct, tak modrou vodu, jaká v nich byla sem nikde jinde neviděla. Jako modré sklo. Následovala zastávka na první koupání, na otevřeném moři. Děkuji nechci, takže sem zůstala na člunu, kochala se, a díky prosklenému dnu sledovala na dně vody chobotnici, až takhle čistá voda tam je. Po koupačce jsme pluli k poslední zastávce výletu, což byl ostrůvek Marathonisi, ale najednou kapitán něco zachrčel a strhl volant na otevřené moře, začal plout dokola a pak jsme je viděli. Hejno delfínů! Daleko, a přitom tak blízko pobřeží, mohlo jich být třicet a vesele skákali za člunem ve vlnách. Do dnes to nechápu, z ničeho nic, připadala jsem si jak kdybych koukala na mořský dokument v televizi, ani sem nevytáhla telefon abych to zaznamenala, ale možná proto si to určitě budu pamatovat snad napořád. Po vyřádění nás i delfínů, kapitán zaplul k ostrůvku Marathonisi. Je to malý písčitý ostrůvek kousek od pobřeží Zakynthosu, kam stejně rádi jako na pláži v Laganasu snáší mořské želvy svá vejce, která byla tradičně za páskou, ohraničena klacky, domečky nevím, jak to nazvat a výstražnými cedulemi nevstupovat. Tady jsme se vykoupali, pokochali, vyměnila po Whatsappu se ségrou fotky z pláží (byla zrovna v Chorvatsku se švagrem) a chystal se čas odplout zpět do přístavu. Celé to byl výlet na tři hodinky. Šli jsme se na hotel upravit a tentokrát vynechali večeři v hotelu a zavítali do taverny kousek nad naším hotelem. El Greco Taverna. Nevím, jak je to teď, ale v té době to patřilo, rodině, jak taky jinak v Řecku. Co jsem tak vykoukala mamka s nevím dětma asi obsluhovala a taťka jako správný pan majitel dohlížel, jak hostům chutná. A to že teda chutnalo, jako předkrm jsme dostali meloun, jako hlavní jídlo jsme oba šli do gyrosu a po jídle jsme dostali ještě dezert, i když jsme platili pouze za hlavní jídlo. Z terásky byl výhled na moře, krásné prostředí, modré stolečky i židle, bílá vstupní brána s modrými prvky, kytky, vypadalo to jak teráska někde u baráčku na vesnici jenom větší. Tuhle tavernu jsme navštívili ještě dvakrát a pokaždé zkusili něco jiného a nikdy nešlápli vedle, například jejich rajčata plněná rýží nebo Musaka? Slast, navíc si nás pan majitel zapamatoval už na podruhé, co jsme dorazili a ke všemu dostali ještě aperitiv a spoustu úsměvů, pozdravů a díků, které jsme rádi opláceli.
Další den ráno po snídani jsme se modlili, aby přivezli slíbené auto a naštěstí, přijelo. Bílá malá kocábka, na značku se mě neptejte, ale nebylo nové, takže dobrý. I když objektivně musím říct, že cesty za Zakynthosu na tom jsou lépe než na Lefkadě. Skáčeme do auta a vyrážíme k prvnímu cíli a to je pláž Garakas. Letos už jedeme podle Google map, takže jsme jí trefili na poprvé. Po silnici jsme v pohodě dojeli až k ní a viděli krásnou, někde píšou oblázkovou, ale za mě teda písčitou pláž, obehnanou nízkým útesem. Dlouhá, čistá pláž, ovšem pozor, nevím jak teď, ale v té době bez vybavenosti lehátek a slunečníků, důvod prostý. I na tuto pláž připlouvají želvy klást svá vajíčka, hnízda opět byla ohraničena a ověšená upozorněními, kam nechodit a hlavně, zákaz zapichování čehokoliv do písku, takže samozřejmě i slunečníků, ale nějaký místní stín jsme si našli. Pláž na to, jak je krásná byla i červenci docela prázdná, asi proto, že je docela z ruky nebo se lidem nechce ležet na zemi, ale rozhodně nám to nevadilo a když jste byli jako polovička statečnější než já a plavali kousek dál od břehu, mohli jste si zaplavat se želvou jako on. V dostatečné vzdálenosti od ní samozřejmě, má nárok na svůj klid a tady se bál štípance, kdyby jí namíchl. Na pláži nebyl žádný stánek (zase v té době jo, je to už nějaký ten pátek), ale kromě vlastních zásob tady obcházel pán s ovocnými kelímky, který jsme využili i vodami, věřím, že se tam nějaký najde dodnes. Zbytek odpoledne tu uběhl jak voda, kromě koupání jsem si užila i procházky po dlouhé pláži a užívala si té parády, než jsme nasedli do auta a další směr byl večerní hlavní město. V hlavním městě jsme se nechali kromě obrání o dost eur od malé holčičky s růžemi unést i výhledem od asi největší atrakce města, a to od kostela svatého Dionýsa. Kostel má prý krásný interiér, no my dorazili celkem pozdě, takže jsme nakoukli jen přes zavřenou mříž, ale ten výhled na přístav byl opravdu krásný. Následovala procházka po náměstích (svatého Marka a Solomosově) a po přístavu. Celodenní ležení na pláží téměř bez stínu nás doběhlo, takže jsme jeli na hotel rovnou do postele a nabrat síly na další den, protože byl opravdu nabitý.
Hned ráno jsme vypálili na pláž Porto Limnionas o které se ví, že je velmi oblíbená a vůbec se tomu nedivím. Ona je tak zvláštní, tak jiná, a tak super. Je to v podstatě taková zátoka pod docela vysokými skalami, kde se do vody dostanete jenom po stěně z velkých kamenů, žádný pozvolný vstup, takže buď můžete skočit z vrchu nebo jít po kamenech, kde sebou seknete jako já a jste ve vodě, rovnou hloubka, ale ta voda. Všechny odstíny modré. Pro potápění ideální. Máte možnost si tu ustlat na kamenech nebo zvolit pohodlnější variantu, a to jsou lehátka se slunečníky, kaskádovitě vyskládané mezi pláží a barem na vrchu. Jednu dvojici lehátek jsme zabrali a cena? Musíte si něco dát v baru, což je moje neoblíbenější verze placení a co jsem si dala? Drink Blue Lagoon, to se prostě k té barvě vody hodilo! Dokonalá fotka u mě v albu. Odpoledne se z ničeho nic zatáhlo (poprvé za obě moje dovolené v Řecku) a chvíli to vypadalo na déšť, což bychom docela uvítali, ale nakonec jen zafoukalo a bylo po mracích. Posbírali jsme se a další pláž byla Porto Roxa, což je pláž podobného typu jako Porto Limnionas. Zas ta barva vody. Nevím, jestli to bylo tím, že na Zakytnhosu (do tohohle dne) nebyli takové vlny nebo že na dně vody byli kameny a ne písek, ale voda mi přišla ještě krásnější než na Lefkadě, možná neměla tolik odstínů barev, ale zase byla jako sklo. Tady jsme jen skočili do vody, já si krásně sedřela koleno o útes, co vyčníval z vody a pomalu jsme se přesouvali na pobřeží Keri, kde jsme dostali typ od delegátky na nejkrásnější západ slunce. Dojeli jsme autem až na malé parkoviště k útesům Keri, kde si můžete najít místo a kochat se západem slunce, je zde i maják. Bylo ale ještě docela brzy, tak jsme se šli projít po okolí a skončili v restauraci, překvapivě. Konkrétně Keri Lighthouse. Seděli na kraji útesu a měli výhled na nádherné moře a vyčnívající skálu z něj. Přímo v restauraci byl i viewpoint, lidi se tu fotili, s tou skálou především. No, až doma sem zjistila, že ta skála je Myzithres, celkem hodně vyhlášený turistický cíl, kam vede několik cest jak po souši, tak po vodě. Velká krása a kdyby nebylo náhody, ani bych ho neviděla. To mě na cestách baví nejvíc. Po občerstvovací pauze jsme se přemístili zpátky na útesy, kde jsme si užili opravdu nádherný západ slunce, se spoustou dalších lidí, ale ani jsem je nevnímala.
Člověk ani nemrkne a půlka dovči fuč, ale! Ještě nekončíme a jedeme dál. Další den s autem, jsme se jeli podívat na pláž Navagio. Že to nedává smysl? Správně, ale my jeli na vyhlídku nad Navagio, abych byla přesná, konkrétně na útesy, které jsou nad zátokou, kde je zmíněná pláž. Jde se sem dostat po silnici podél útesu, je tam jeden oficiální vyhlídkový bod a pak ty neoficiální podél útesu, kde je sice páska, za kterou se nesmí jít ale, má to asi stejný efekt jako v Čechách na lomu Amerika. Taky jsme jí neuposlechli, přiznám se, ale ty výhledy. Ty výhledy! Nejen na zátoku, ale i okolí za trochu nezodpovědnosti, ale o to větší opatrnosti stojí. Ve finále se mi pláž takhle z hora líbila víc, než když jsme o dva dny později stáli přímo na ní, ale k tomu se dostaneme. Není to výlet nijak na dlouho, mohli jsme tu být tak hodinku, než nás dohnali jak jinak než vysoké letní teploty a chtělo to pláž. Z domova jsem měla jak jinak než nastudováno a chtěla sem se podívat na vyhlášenou sirnou pláž Xigia. Heh no, po tom, co jsme cestou potkali pár hezkých vyhlídek a mučila sem chlapa zastávkami a fotkami, jsme k ní dojeli. Už začalo být odpoledne, takže zaparkovat byla bojovka, najít na pláži volný kout ještě větší a co bylo největší? Křik chlapa ve tváři, když jsem řekla, že se mi tam nelíbí. Já vím, taky to nechápu, když vidím fotky na internetu, vypadá to jako ráj a určitě i je, jenže my tam byli, když byl příliv a veliké vlny. V tu chvíli ať jste kdekoliv, se ta pláž o polovinu zmenší, což tady bylo už fakt na hraně, víří se písek, takže voda není ani moc čistá no. Špatné načasování, jelo se dál a to konkrétně na pláž Dafne. Když jsme k ní přijížděli, děkovala sem Bohu, že sem jí nevybrala já. Četla sem, že v dnešní době už k pláži autem nezajedete, kvůli želvám a příjezdové cestě. A když vím, v jakém stavu byla cesta už v té době, co sem tam byla já, sázím hlavně na ten druhý důvod. Cesta samá zatáčka, rozjebaná s prominutím, samý kámen a sešup dolů k pláži jak blázen. No ani sem nedutala a čekala, kdy to člověk, co nerad jezdí i ve městě vzdá, ale překvapil nás oba a dojeli jsme tam. Na cestu zpátky jsme radši nemysleli a vrhli se na pláž. Na tuhle pláž vzpomínám dodnes, a to především kvůli tomu klidu. Ten klid, mír a pohoda, jinak to popsat nejde (jinak písčitá a moc hezká, ale to už známe). Ta pláž byla tak jedinečná, že i kdyby jste na Zakynthosu jinou neviděla, sem musíte. Blížil se večer a po šíleném výstupu, který se povedl, jsme přijížděli do Laganasu a tam to všechno začalo. Jedeme a na úzké silnici proti nám jede auto. No jede, spíš se řítí jako prase, prostředkem silnice, ženský koukají na sebe a my nemáme jinou možnost než zajet do pangejtu. Naštěstí jen jedním zadním kolem, ale u půjčeného auta to stačí, dámy vystoupili z auta a jestli čekáte omluvu? No možná u jiné národnosti by proběhla, ale tyhle arogantní Češky, místo toho, aby uznali chybu, ještě byli na chlapa nepříjemný, slušně řečeno. No měli štěstí, že v té době jsme byli mladý a blbí, teď bych jim to vysvětlila trochu jinak. S trochou naší pomoci se mu povedlo vyjet, baby odjeli, my zkontrolovali auto (kupodivu mu nic viditelného nebylo) a vyklepaný pokračovali na hotel. Dojeli jsme do Laganasu, jeli za koňským povozem a prd ho. Rána a hádejte co? Prasklá pneumatika, jakože úplně. Už na zhroucení jsme zastavili u krajnice a hned bylo jasno, v pneumatice hřebík jak kráva. No, když to zkrátím, volání do půjčovny, ta nás poslala do půjčovny v Laganasu, tak jsme to naštěstí hodným a ochotným Řekům nechali s tím, že si auto můžeme vyzvednout druhý den v 1 odpoledne. A! Nic zaplatit nechtěli, i když se jednalo o kolo, uznali, že to jsme ovlivnit nemohli. Takže ve finále, jsme si mohli gratulovat. Ten večer proběhla další návštěva výše zmíněné taverny, kde padla lahev vína.
Následující den, když jsme vyzvedli auto, už nebyla nálada na žádné vymýšlení, takže jsme se jen vrátili na naší již milovanou pláž Dafne, kde strávili poslední odpoledne s autem. Večer jsme nechali klíče od auta na recepci a šli se projít do města. Já už nic neplánovala, myslela sem, že poslední dva dny zůstaneme jen v okolí hotelu a taky zkusíme tu vyhlášenou pláž v Laganasu, a taky že zkusili, ovšem ne následující den. Ve městě si chlap všiml nabídky výletu lodí na pláž Navagio a modré jeskyně. Ne ze shora mu to nestačilo vidět, mě představa cca 5 hodin plavby (bylo to dýl) naháněla husinu, ale když on kvůli mně řídil, přišlo mi to fér, se kvůli němu hecnout. No slovo dalo slovo a pán prodejce říkal, že zítra dopoledne máme stát u tohoto místa, kde nás vyzvedne autobus a odveze nás k lodi na pláž Porto Vromi, kde od mola odplouvá.
Další den už sedíme v autobusu a po nabrání všech účastníků zájezdu asi po hodině a půl dojedeme na parkoviště u Porto Vromi. Jen co se blížíme k pláži, tak vím, že tenhle výlet bude moje smrt. Co čert nechtěl, zrovna ten den byli vlny jako blázen. No nic, sedím na lodi, loď odplouvá od mola a já už chlapovi drtím ruku. Dál na moři už ty vlny na lodi nebyli tak znát, takže jsem se i celkem kochala, moře v Řecku je prostě nádherné a kolem Zakynthosu obzvlášť. Po nějaké době jsme dopluli k pláži s vrakem pašerácké lodi (pozor, že byla pirátská je jen kec) a jelikož byli stále velké vlny, vyhodili nás na pláži a loď plula zakotvit dál na moře. Pláž je opravdu zajímavá, písčitá, žádná jiná úniková cesta než po moři není. Světlý písek, tyrkysové moře, světlé vysoké skály podél pláže a na nich zvědavý čumilové, jako jsme byli předtím my. Povinné pózovačky u vraku, samozřejmě koupačka, která ale díky velkým vlnám netrvala dlouho, po každém vstupu vás rychle vyhodili zpátky na pláž. Jinak důležité info, samozřejmě na pláži slunečníky, toalety ani restauraci nenajdete, ale výletní lodě, kterými plujete jsou vybaveny dobře. Po asi hodině se pro nás loď vrátila a plulo se dál a to přesněji po modrých jeskyních. Vlny se umoudřili, takže se kapitánovi dařilo vždy přídím lodě do jeskyních vjet, ať něco vidíme. Celou dobu s námi plula i průvodkyně, komentovala v angličtině. Po prozkoumání asi tří jeskyň, už nevím, se plulo zpátky směrem na Porto Vromi, ještě s jednou zastávkou na další skryté pláži, už nebyla tak hezká, jako Navagio, ale za koupačku stála. Podmínka, že opět z důvodu vln, k pláži nezaplují, takže pěkne do vody a doplavat. A já tam i zpátky doplavala. Po koupání už jsme pluli zpátky na Porto Vromi, kde na nás čekal autobus a cesta zpátky v něm byla velmi tichá, skoro všichni to zaštípli. Tenhle odpolední šlofík nám dal sílu ještě na poslední večerní výlet do Laganasu. Tyhle večery byli super, šli jsme pláží, vodou, pak zase pláží, koupili si míchaný drink v našem oblíbeném obchodě, kde si nás pan pamatoval a rovnou ho otevíral, prošli se dál po pláži v Laganasu, ale jen tam, kam to šlo, protože většina části pláže se na noc uzavírá kvůli želvám a je hlídaná. Po odpočinku ve chládku večera na pláži, kde jsme se natáhli na nějaké lehátka, které se logicky večer neplatili, jsme se šli podívat ještě po malinkém přístavu v našem vedlejším letovisku.
Po posledním večeru zde, následovalo ráno, rychlá snídaně a balení, protože v 10 jsme měli zmizet z pokoje. Nechali jsme kufry na recepci a poslední den strávili na pláži v Laganasu, neodolala sem a na památku si koupila plyšáka mořské želvy, které se prodávali na každém rohu. Už nevím, v kolik hodin přesně jsme odjížděli na letiště. Co ale vím je, že mělo letadlo dvě hodiny zpoždění a odlétali jsme z letiště jako poslední, chvilku před půlnocí. Po apelu letušek ať rychle nastoupíme, sedneme a hrabání ve věcech necháme, až budeme ve vzduchu, se to toho musel opřít i pilot a upozornit, že jestli se nevyprdelíme do deseti minut, zavřou letiště a poletíme až ráno.
Všechno dobře dopadlo. Co tak říct závěrem, Zakynthos je výjimečný v barvě a čistotě moře, i když všude v Řecku je nádherné moře, tady je ještě o kousek hezčí. Výlet do modrých jeskyní je věc, kterou vynechat nemůžete, tam pochopíte. I když je ostrov velmi oblíbený a turistický, čemuž se vůbec nedivím, za mě měl pořád svoje kouzlo a určitě na návštěvu stojí.